"O svém životě se rozhodujem ve věku, kdy je nám přednější cestička učesu.

Proti své vůli

Kapitola třetí: Cvičit, cvičit, cvičit - život Snape je pes- 2. část

2. srpna 2007 v 22:50

Od toho dne brával Snape Harryho do lesa pravidelně, aby si zvykl a získal trochu sebevědomí. Harry se učil rychle. A sem tam ho to i bavilo. Díky Snapeovi měl přístup do oddělení s omezeným přístupem, takže mohl i sám studovat. Ale byl důrazně varován, že pokud toho zneužije, bude toho zatraceně litovat. Věřil tomu. V obraně proti černé magii exceloval. A občas pociťoval chuť, vyzkoušet si něco na Malfoyovi. Ale nikdy to neudělal. Jen se bavil představami, jak by ten skrček koukal. Někdy také chodíval trénovat ten trik s kouzlem Expelliarmus. Zatím byl neúspěšný.
Bavilo ho to. Nakonec si to přiznal. Poklidný život byl sice fajn, ale nebylo to pro něj. Výlety s Potterem do lesa se staly vítaným zpestřením. Pozměnil klukovi program. Dva dny v týdnu chodili do lesa, dva dny měl Potter fyzickou přípravu a dva dny teorie. Neděli mu ponechal volnou. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale ač Potterovi pokroky nebyly nijak závratné, byl s nimi vcelku spokojen.
A čas utíkal. Míjely dny, týdny, měsíce. Sníh roztál, přišlo jaro. Trávili teď veškerý čas venku. Zatímco Harry dělal kliky, sedy lehy nebo běhal, Snape seděl pod stromem, četl si nebo opravoval písemky a kritizoval. Kdybyste se zeptali, oba by vám řekli, že toho druhého nesnáší a že je to nebaví. Ale když jste se dívali na tu téměř idylku… pravda byla nejspíš někde uprostřed.
Přešlo jaro a nastoupilo léto a s ním i konec školního roku. Harry ale byl teprve na začátku svého učení. Cítil to. Pořád ještě neovládl kouzlo Expelliarmus, ačkoli v lese se už pohyboval s viditelně větší sebedůvěrou, tišeji, zvládl obyvatele lesa poznat podle stop, znal jejich přednosti i slabiny. Ale pořád to nebylo ono. Stále spoléhal na Snapeův dozor. A ještě pořád ho měl. Nebyl připraven jít do lesa sám. Nepřežil by. Ale občas se Snape na chvilku vzdálil, aby měl Potter pocit, že se musí spoléhat jen sám na sebe. Byla to taková hra. Protože se nikdy nevzdálil na tolik, aby nemohl zakročit, kdyby to bylo potřeba. A Harry si byl vědom, že Snape by nepřipustil, aby se mu něco stalo.
Závěr roku se podle všeho měl stát i závěrem tohohle výcviku. Ale jak to tak už v životě bývá, nevyjdou věci pokaždé tak, jak si myslíte. Profesor Brumbál přišel s návrhem, že by měli pokračovat přes léto. Severus se pokoušel vykroutit. Loni se konečně vrátil do rodného domu a měl spoustu plánů, jak to tam předělat. Poprvé by měl o prázdniny, co dělat. Ale slib je slib. A tak se z toho vykroutit nemohl. Brumbál měl vše promyšlené. Srub v lese daleko od mudlů, bohaté zásoby na dva měsíce, nedaleko jezero, vše utajené.

Zase tak moc ho to nepřekvapilo. Konec konců se dalo něco podobného očekávat. Přijal to tedy klidně. Stejně neměl moc na výběr. Jenom organizačně se mu to zdálo trochu komplikované. Podle toho, co říkal Brumbál, normálně odcestuje s ostatními vlakem zpátky domů. Vybalovat ale nemá. Za tři dny si ho totiž Snape osobně vyzvedne.
" A proč až za tři dny?"
" No, profesor si musí něco ještě zařídit. Ale hlavně je to kvůli tvé bezpečnosti, Harry. Je důležité, aby všichni věřili, že jsi doma."
" Takže nebudu smět nikomu psát?"
" Během těch tří dnů ano, ale pak už vůbec. Nejlepší bude, když sovu dáš k někomu do opatrování."
" Ale co když mě strýc s tetou nebudou chtít pustit?"
" Tím bych se na tvém místě netrápil."
No když netrápil, tak netrápil. Pomyslel si Harry. Během balení a po celou cestu vlakem přemýšlel o tom, jaké to asi bude. Určitě to nebude procházka růžovým sadem. Čtyřiadvacet hodin se Snapem? Dostane pořádně do těla. Měl by se na to už začít psychicky připravovat. Třeba to tak hrozné nebude, utěšoval se. Ale čím víc se blížil k domovu, tím byl skleslejší. Přivítání bylo stejně vřelé jako každý rok. V praxi to znamenalo, že ho strýc Vernon odvezl z nádraží domů a teta Petunie mu dala skromnou večeři. Kromě několika nezbytných slov jako: nastup, vylez, na a běž do svého pokoje, s ním prakticky nikdo nepromluvil. A Dudley? Ten se mu vyhýbal. Už si zvykl, že je tu jen nechtěná položka navíc. Už se tím netrápil. Nemělo to stejně smysl. Seděl ve svém pokoji, žvýkal chleba s pomazánkou a přemítal, jak šetrně strýce připravit na to, že jeho soukromý otrok tu letos nebude.
Hned druhý den mu nakázali posekat trávník, zalít zahradu a natřít plot. Jak litoval, že nezletilým kouzelníkům je zakázáno čarovat. Oč by si mohl usnadnit práci. Taky se rozhodl, že napíše Siriusovi a pak Hedviku pošle k Ronovi, určitě mu to nebude vadit. O tom, že si ho Snape odvede, nijak nepochyboval. Večer se pokusil tedy zavést řeč na svůj odchod, ale přes výčet jeho zítřejší práce se nedostal ke slovu. Bude to zajímavé, jak si Snape s tímhle poradí, aniž by došlo ke ztrátám na životech.
Třetí den byl Harry jako na trní. Každé bouchnutí dveří s ním trhlo. A když zazvonil nějaký podomní prodavač, málem leknutím upustil talíř s obědem. Den minul v napětí a křečovitém očekávání dalších událostí. Snape se však neukázal. V sedm večer už Harry nevěřil, že se ještě ukáže. Nijak mu to nevadilo.
Přesně ve 20:00 se ozval zvonek. Dursleyovi seděli zrovna v obýváku a čekali na začátek filmu. Harry by se taky rád díval, ale to pochopitelně nesměl. Tak byl u sebe a pročítal si knihu Černá magie - kouzla a jejich účinky. I přes odlehčovací lektvar, kterým byla kniha napuštěna, vážila dobrých pět kilo a měla tisíce stran ručně psaného textu. Harry jí měl půjčenou přímo od Snapea. A jak sám profesor řekl, ručil za ní svým vlastním životem. Přesto zvonek uslyšel. Zvláštní před rokem by ho určitě nezaslechl. Ale to bylo teď jedno. Nefilozofoval nad tím a pootevřel dveře, aby aspoň něco viděl a slyšel. Jen jedna osoba mohla přijít v tuhle hodinu. Jak to že ho nenapadlo, že přijde večer? Tedy pokud to byl Snape. V obýváku došlo k menší hádce, kterou nakonec prohrál pan Dursley a musel jít otevřít. Za dveřmi stál podivný, vysoký muž v černém. Harry však přes rozložité tělo strýce Verona nic neviděl. Ale když strýc zaječel, že tady žádný Potter nebydlí, bylo všechno jasné. Bleskurychle spakoval svůj částečně vybalený kufr a vrátil se ke dveřím sledovat vývoj situace. Všiml si, že do chodby z obýváku nahlíží dvě hlavy. Nepochybně teta a Dudley. Severus si tiše povzdechl. Tohle vypadalo na dlouho. Urovnal si bundu a zabodl do pana Dursleyho svůj nevlídný pohled.
" Aby bylo jasno, pane, přišel jsem si vyzvednout pana Pottera a nemám čas ani chuť se tu s vámi dohadovat."
" Tady žádný Potter nebydlí! A kdo vůbec jste?!"
" Učím vašeho synovce…," dál se profesor nedostal.
Dursley zbledl, pak zfialověl a nakonec zařval: " Jó ták, vy jste jeden z těch úchylů. Ven z mého domu!"
Harry musel uznat, že strýc má překvapivě odvahu. Nejspíš proto, že netušil, s kým si zahrává. No brzo na to přijde.
Severus na toho obézního mudlu chvíli zíral. Pak ho vtlačil dovnitř a zabouchl dveře. Teta Petunie a Dudley se zavřeli v obýváku.
" Obávám se, že jste mi nerozuměl, pane Dursley," zasyčel Snape a strýc se přikrčil, " takže ještě jednou. Přišel jsem si vyzvednout pana Pottera. Odvedu si ho na celé prázdniny. Je v tom nějaký problém?" mluvil s chladnou zdvořilostí, ale v jeho hlase byl náznak výhružky. Pan Dursley to velice bystře pochopil.
" N-n-ne," vykoktal.
" To jsem rád, protože jinak byste měl velký problém vy."
Pan Dursley zamrkal a hlasitě polkl. Severus si všiml, jak Potter postává na schodech s tím svým pitomým kukučem.
" Dobrý večer, pane profesore."
Snape místo pozdravu jen úsečně přikývl. Pan Dursley raději zmizel za dveřmi obývacího pokoje.
" Máte sbaleno?"
" Ano, pane.", řekl a ukázal rukou na tašky uprostřed svého pokoje.
" Fajn, tak se i s těma krámama přemístíte…"
" Ale… pane profesore…já…"
" Co je?" zavrčel Snape podrážděně.
" Já jsem ještě nesložil zkoušky…"
" A mě je to jedno!" utrhl se na něj s nečekanou prudkostí.
Harry couvl. Pane bože co to děláš? Ovládej se sakra! Proběhlo Severusovi hlavou. Za poslední tři dny musel zařídit to, na co si myslel, že bude mít dva měsíce. Skoro vůbec nespal a byl podrážděný víc než obvykle. To ale rozhodně není omluva pro jeho neprofesionální chování. Pomalu se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Harry si profesora trošku bázlivě prohlížel. Dávno věděl jaký Snape umí být, když se rozzuří, ale tentokrát ho ta prudkost zaskočila. A pak profesorovi na vteřinu, dvě jako by sklouzla ta jeho věčná maska. Když se teď Harry na něj podíval, vypadal Snape vyčerpaně a taky jako by smutně. Trvalo to jen chvilku a maska byla zase zpátky.
" Až za rok," odvážil se špitnout Harry.
Připadal si jako idiot. No jistě že až za rok. Jak si mohl splést ročník?! Ne, vážně se potřebuje vyspat.
" Samozřejmě. Já to zařídím."
To bylo vážně geniální. Co kdybys dneska už raději mlčel. Nadával si v duchu. Takhle se neztrapnil už hodně dlouho.
Harry se ještě nikdy nepřemisťoval a měl z toho trochu obavy. Slyšel spoustu historek o nepovedených pokusech se přemístit. Uklidňoval se, že když je to profesor, tak to určitě umí. Není se tudíž čeho bát. Ačkoli… napadlo ho, že by odmítl, ale to už ho sevřelo cosi silného a cizího. Z přemísťování si nikdy nikdo nic nepamatoval. Prostě jste v jedné chvíli na jednom místě a vzápětí jste někde úplně jinde. Když ho ta podivná síla propustila, cítil se trochu dezorientovaný. Zavrávoral, udělal krok dozadu a upadl přes svoje věci. A jak tak ležel na zemi a civěl nahoru, uvědomil si, že jsou uprostřed lesa.
" Tak si vemte věci a půjdeme. Je to ještě kus cesty."
Harry si hodil přes rameno batoh a natáhl se pro kufr.
" Co děláte? Slovo kouzelník je od slova kouzlit, jestli vám to ještě nikdo neřekl," štěkl na něj Snape.
" Ale to se přeci nesmí," namítl Harry.
" A kdo by vám to tady asi tak mohl zakázat?" ušklíbl se Snape.
Ty si taky s nařízeními děláš, co chceš, viď? Když se ti to hodí, otlučeš mi je o hlavu. A když se ti to nehodí, vesele je překračuješ. Myslel si Harry popuzeně. Ale byl by blázen, kdyby se s tím těžkým kufrem táhl.
Srub, chalupa, chajda, chata, ať už se to mělo nazývat jakkoli, šlo o nevelkou budovu obloženou dřevem, umístěnou na malou lesní mýtinku. Harrymu se docela líbila. Měla dvě patra, verandu a vlastně ani tak malá nebyla. Jenže pro ně by nebyl dost velký ani Buckinghamský palác, když i Bradavice pro ně byly malé.
Uvnitř to vypadalo nádherně. Vše obložené dřevem a takové útulné. Dole byla prostorná kuchyň s rohovým stolem. Odtud vedly schody nahoru do patra. Kromě kuchyně a předsíňky tu byla ještě toaleta a úžasná koupelna. Nahoře pak byli dva pokoje a kumbál. Harrymu byl přidělen pokoj hned naproti schodům. Malá, hezká, podkrovní místnost obsahovala vše, co potřeboval - postel, dvě skříně, stůl a židli. Hned se pustil do vybalování a zabydlování se. Severus se s nějakým vybalováním neobtěžoval. Vyndal jen to, co potřeboval, a tašku kopnul do kouta pokoje. Zbytek uklidí zítra. Teď toužil jen po dvou věcech. Tou první byla sprcha a tou druhou cokoli, co alespoň vzdáleně připomínalo postel.

Čekal nějaké zpestření hned po ránu. Třeba budíček v pět, rozcvičku nebo něco podobného, co vám bezpečně zkazí náladu hned po ránu. Nic takového ale nepřišlo. Probudil se sám, vyspalý a dobře naladěný. Teprve teď začal přemýšlet, jak to asi bude s jídlem. Oblékl se a opatrně seběhl po schodech dolů.
Profesor Snape už tam byl a z jeho výrazu se nedalo odhadnout jakou má náladu. A co hůř na stole nebylo rozhodně nic, co by připomínalo snídani. Situaci byla poněkud ošemetná. Jak se opatrně zeptat, co bude k snídani, a nerozzuřit ho. Harry nejistě přešlápl.
" Tak si snad uděláte snídani, ne?" zavrčel Snape, aniž by zvedl oči z knihy.
Situace byla rozřešena. Alespoň dočasně. Jak to bude s obědem toť otázka. Ale zdálo se, že se tu bude razit heslo: každý se stará sám o sebe. Harry otevřel lednici a bezmyšlenkovitě popadl první věc, která mu přišla pod ruku. Podíval se lépe. Šlo o jogurt. Proč ne. Rozpačitě se rozhlédl. Kde tu asi jsou příbory? Profesor nevypadal, že by měl chuť mu to vysvětlovat. Tak chvíli pátral. A jak se říká, kdo hledá, najde. Raději však zůstal stát. Člověk si nikdy nemohl být zcela jist, čím ho rozzuří. Fakt, že mu nevěnuje vůbec žádnou pozornost, mu vyhovoval. " Mohl byste si laskavě sednout!" zavrčel po chvíli Snape.
Harry si opatrně sedl na kraj lavice na druhou stranu stolu. Jestli taková rána budou všechna, tak to tedy bude. Napadlo ho.
Severus počkal, až dojí, než ho seznámí s jeho dnešním programem. Nepochyboval, že Potter bude nadšen. Ačkoli na svůj vkus vstával pozdě, dospával konec konců tři noci, stihl už připravit denní plán. Takhle příšerně pozdě se rozhodně vstávat nebude. V šest by mohlo stačit. Nejdřív bude na pořadí krátký běh, pak koupelna a teprve pak snídaně. Dopoledne stráví Potter teorií, odpoledne praxe. A aby se mu nezavařil mozeček proloží se to kondičním tréninkem. Garance toho, že večer padne hošánek do postele a bude spát jako zabitý. Ale úplně nejprve věnují tenhle první den seznámení s okolím. Někde poblíž tu měla být nějaká vodní plocha. To by se hodilo. Musel uznat, že pro výcvik to tu bylo jako stvořené. Obhlídka místa, kde stráví příští dva měsíce, se Harrymu hrozně líbila. A ani doprovod Snapea mu to nezkazil. Komunikace sice drhla, ale to ho taky netrápilo. Netoužil si s ním povídat. A profesor o to nestál skoro ještě víc. Bylo to na něm vidět.
Nacházeli se na nádherném místě. To musel Severus uznat. Nejbližší civilizace byla vzdálená mnoho mil. Jezero tu skutečně bylo. Modré jako démant zasazený do zeleně vysokých stromů. Ale teplotu mělo dost nízkou. O to líp. Aspoň se může Potter otužovat. Odolal touze ho tam hodit už dneska. Na to bude ještě spousta příležitostí. Teď si musí do hlavy uložit přesný plán okolí. Mohlo by se to hodit. Nemá smysl být nepřipraven. Nepřežil tak dlouho proto, že by něco podceňoval. Vrátili se na oběd. Vyřešil to elegantně pomocí magie. Neměl chuť se obtěžovat vařením obzvláště, když tu byl Potter. Po obědě ho přezkoušel z všeho, co brali během roku. A přesvědčil, že pořád ještě nepochopil. Nedokázal si stále " ochočit" kouzlo Expelliarmus. Ale to se spraví. Až s ním skončí tak ho v Bradavicích nepoznají

Kapitola třetí: Cvičit, cvičit, cvičit - život Snape je pes- 1. část

2. srpna 2007 v 22:49
Přešlapoval ve vstupní hale a snažil se přesvědčit, že nevypadá jako idiot, když tu takhle stojí. Minul ho hlouček studentů ze Zmijozelu a začali se pochechtávat. Harry Snapea proklel. Po kolikáté už za poslední dva měsíce? To by šlo řádově snad až do tisíců. Copak asi bude na programu tentokrát. Vsadil by se, že to bude něco, co se mu určitě nebude líbit. Prohledal kapsy bundy. Ještě mu zbyla jedna čokoládová tyčinka od Rona. Rozbalil jí a papír strčil do kapsy džínů. S chutí se do ní zakousl.
Profesor Snape, podrazy a sviňárny s.r.o., dorazil na vteřinu přesně. Jedna z jeho nesnesitelných vlastností. Z pohledu, který na něj upřel, Harry získal pocit, že tyčinka, kterou právě dojídal, byla přinejmenším otrávená.
" Už jste skončil?" otázal se kousavě.
Harry spolkl poslední sousto a nejistě přikývl. Snape kolem něj beze slova prošel. Zdálo se nejrozumnější ho následovat.
Venku byla zima, mrzlo, že by vám slovo voda snad opravdu umrzlo u pusy. Hlavní cesta byla odklizená. To asi díky Hagridovi. Ale všude okolo byl dobrý metr sněhu.
" Vaše dráha," ukázal Snape na cestu a oči se mu škodolibě zaleskly.
" Cože?"
Profesor obrátil oči v sloup.
" Umíte utíkat, Pottere?"
" No ano."
" Tak prosím do toho," pokynul mu s úšklebkem.
A pak že tělesné tresty zrušili. Pomyslel si Harry znechuceně a rozběhl se po umetené, leč docela kluzké cestě na výlet po školních pozemcích. Rozhodně neměl ale v úmyslu hrát si na hodného hocha. Sotva si byl jist, že je ze Snapeova dohledu, chtěl si cestu zkrátit. Udělal dva kroky do zmrzlých závějí a byl odhozen zpět neviditelnou bariérou. Vyprskl několik nadávek na profesorovu adresu, znechuceně se zvedl a rozběhl se po cestě dál. Za chvíli mu už zima nebyla. Běžel rovnoměrně a tak aby se neunavil. Jestli ho chce Snape uštvat, tak mu v tom rozhodně nepomůže.
Když konečně doběhl zpátky, nikde nikdo nebyl. Chvíli postával a vydýchával se. Čekal odkud se Snape vynoří. Pak uslyšel vrčení. Otočil se a spatřil vlka. Ale takhle obrovského ještě nikdy neviděl. Temné vrčení a vyceněné zuby mu stačili. Na víc nečekal a rozběhl se jako smyslů zbavený. Srdce měl až v krku. Slyšel, jak se za ním zvíře s funěním žene. Prudce zahnul a podjely mu nohy. V hrůze se snažil odplazit pryč. Vlk rozevřel tlamu a… Harry zamrkal. Byl pryč. Jen ve vzduchu se vznášel obláček kouře.
" Vstaňte."
Zaostřil na Snapea a pořád se naprosto nechápavě rozhlížel.
" Kde je?"
" Kdo?" nasadil Snape nevinný výraz.
" Ten vlk?"
" Jo ten. No, váš první čas byl neuspokojivý. Napadlo mě, že potřebujete lepší motivaci," zněla profesorova ležérní odpověď, jako by to bylo něco úplně normálního, nechat vlka honit studenta.
To ponížení bylo pro Harryho strašné. Ale zachoval klid. Nedá se vyprovokovat.
" Od dnešního dne budete každou sobotu chodit cvičit, tak s tím počítejte," oznámil mu Snape chladně.
" Ale proč, pane?"
" Už bylo dotazů dost. Dejte si ještě dvacet koleček a můžete jít."
Znělo to jako férová nabídka, ale velice záhy se z toho vyklubal jen jeden ze Snapeových podrazů. Nespokojenost s Harryho výkonem vedla jen k přidávání koleček. Teprve když už byla tma jako v pytli, to ukončil. Harry měl pocit, že bude zvracet. Na kolej se doplazil, a aniž se převlékl, složil se do postele a usnul.
Jestli si myslel, že to nemůže být horší, mýlil se. Šeredně se mýlil a Snape mu to velice rychle dokázal.

Potter. Potter. Potter! Tohle jméno ho pronásledovalo celý jeho život. Otevřel oči. V pokoji byla tma. Odhadl, že do svítání zbývá asi tak dvě, tři hodiny. Nechtělo se mu ani vstávat, ani spát. Počítal každou tu proklatou vteřinu, kterou musel tomu klukovi věnovat. Ale slíbil to. Slíbil! K čertu! Vstal z postele a zamířil do koupelny. Dal si sprchu, a pak se usadil v křesle u krbu. Poslední čtyři měsíce si musel zvykat na nabitější program, než míval. Nevadilo by mu to, kdyby to nebylo zrovna s tím klukem. Jeho přesvědčení, že na to nemá, se pořád ještě nezměnilo. Neochotně se začal oblékat. Dal slib a ten dodrží. Nerad prohrával a neměl chuť s tím začít.
Teorie nebyla problém. I fyzička se Potterovi malinko zvedla. Pořád to nestálo za moc, ale lepšilo se to. Nakonec si kluk přeci jenom na tvrdý režim výcviku zvykl. No, vlastně ani neměl jinou možnost. Pořád nepochopil, jak podrobit magii svojí vůli, ale na to byl ještě čas. Byl by zázrak, kdyby to zvládl hned. Bude těžké naučit ho, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Dokud však nepochopí, nemůže výcvik pokročit. Přišel však čas, aby se ukázalo, jak obstojí mladý Potter tváří v tvář vlastní smrtelnosti a strachu.

Harry byl nervózní jako už dlouho ne. Naučil se, jak Snapea nedráždit. Zvykl si na nelidský dril, na fyzickou námahu zahrnující posilování, běh a podobně. Zvykl si i na to, že se musí naučit spoustu věcí. A že je nejlepší držet hubu a krok. Ale poprvé si profesor přál, aby se Harry dostavil v devět večer a s hůlkou. Snape se objevil jako obvykle pedantsky přesný. Byl oblečený v černých kalhotách a černé bundě. Ve výrazu jeho očí bylo něco zvláštního. Ten výraz viděl poprvé.
" Připraven na všechno?",lesk v těch černých očích byl jiný. Jako by se v nich probudila šelma.
" Ano, pane."
" Tak jdeme."
Přešli školní pozemky. Mířili k Hagridově boudě. Hagrid sám stál venku a svíral svojí kuši.
" Pane profesore," pozdravil Hagrid a pousmál se na Harryho.
Snape krátce přikývl.
" Budu na vás čekat. Kdyby se něco stalo…"
" To nebude třeba," usadil ho Snape.
" Ale stejně, co kdyby."
" Žádné co kdyby nebude. Jděte spát," znělo to sice jako rozkaz, přesto Hagrid zůstal stát u svého srubu.
Harrymu začalo docházet, co má Snape v úmyslu. Profesor se na kraji lesa otočil. " Tak půjdete nebo co?" zamračil se.
Harry se toporně vydal za ním. Už byl v lese. Byl tam i sám, jen s Tesákem a Ronem, ale tohle bylo jiné. Cítil to. Záhy se mu to potvrdilo, když sešli z cesty. Nořili se stále hlouběji a hlouběji do lesa. Porost houstl, světla ubývalo, stíny působily děsivě. Ale přesto se zatím nebál. Spoléhal, že Snape by ho nenechal napospas nějaké potvoře.
Severus byl ve svém živlu. Jeho léty vycvičené smysly ožily. Musel si připustit, že mu tohle chybělo. Žil až příliš dlouho v klidu. Orientoval se čistě instinktivně. Na seznam věcí, které se musí Potter ještě naučit přidal další položky. Pohybuje se tupě jako troll a dělá u toho úplně stejný rámus. Díky němu už o nich nejspíš ví celý les. Před nimi se otevřela mýtina. Skrčil se za spadlým kmenem a stáhl Pottera k sobě. Naznačil mu, že má být ticho.
Seděli tam asi deset minut a Harry se příšerně nudil. Pak se naproti mezi stromy něco zalesklo. Zatajil dech. Z lesa vyšlo stádo jednorožců. Byli úchvatní. Bylo to úplně jiné, než v hodinách s Hagridem. Tihle byli volní a přišli z vlastní vůle. Vycítil, že Snape se pohnul a pomalu se pohybuje směrem k jednorožcům. Harry musel obdivovat, jak tiše a nenápadně se pohyboval. Napadlo ho, že možná opravdu soudí profesora příliš rychle na základě vzhledu. Severus vyrazil vpřed, co nejtišeji. Jednorožci mají skvělý sluch a čich, ale špatný zrak. Je snadné je vyplašit. Když se rozhodl, že půjde s Potterem do lesa, požádal ho Brumbál, aby se podíval po jednorožci, který měl něco se zadní nohou. Jeho stádo prý chodilo na pastvu sem. Zdálo se, že všechna zvířata jsou v pořádku. Ba ne, teď si ho všiml. Byla to mladá klisna a kulhala. Hagrid se k ní nedostal dost blízko, aby si všiml, co jí je. Severus viděl, že má částečně zhojenou ránu, vypadalo to že od vlkodlaka. Pak bylo vše v pořádku. Občas se takové věci stávaly. Ale magická moc jednorožcům umožnila vylízat se z horších ran, než byla tahle. Najednou vůdčí hřebec zafrkal a celé stádo se dalo na útěk. S povzdechem se otočil. No jistě, Potter neseděl na zadku, ale hrnul se tam, kam neměl.
" S tím budeme muset vážně něco udělat. Musíte se naučit pohybovat. Nebude vám k ničemu, že umíte kouzlit, když o vás při každém vašem pohybu všichni ví," těžko skrýval svoje znechucení.
Začali s tím hned. Harry dostal pár užitečných rad, a pak se měl přiblížit k jednomu stádu jednorožců. Samozřejmě že utekli a dostal vynadáno. Snape ale nečekal, že by to zvládl hned na poprvé. Nečekal od něj zázraky. Nadával mu prostě proto, že to byl Potter a že měl v povaze nadávat. Harry si to už taky tak nebral. Pochopil, že profesor mu bude nadávat pořád. Severus zbystřil. Něco se pohybovalo jejich směrem. A protože to mělo čtyři nohy a dělalo to rámus jako kentaur, musel to být kentaur. Neměl kentaury rád. Nejen proto, že považovali každého člověka za póvl, kouzelník nebo mudla, bylo jim to fuk, ale i kvůli té příšerné domluvě s nimi.
" Tak tebe jsem tu už dlouho neviděl," zakabonil se kentaur.
" Ahoj, Firenze," uvítal Harry kentaura a to bylo taky to jediné, co řekl. Pak už raději mlčel. Bylo mu jasné, že tohle přátelská rozmluva nebude.
" Vy se znáte?" zamračil se Snape.
" Dalo by se to tak říct. Ale co ty děláš v lese?"
" Tak do toho vám vůbec nic není," odsekl Snape.
" Aby ses nedivil," hrábl Firenze kopytem.
" Proč se nestaráte o svoje věci jako ostatní kentauři?"
" Hele, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe, s tím nic nenaděláme. Ale Harry je můj přítel. Zajímá mě, proč jsi ho sem přivedl."
" Uděláte líp, když se otočíte a odklušete pryč. Kde jste vy, bude za chvíli i ta dvojka potřeštěných kobyl," zasyčel Snape. Nešlo o zdvořilou konverzaci.
" Hřebců když už," oplatil mu Firenze stejným tónem.
" To je jedno."
" Tak já tedy půjdu. Kdyby něco, Harry…"
" Takže nic. Sbohem!" přerušil ho Snape a pevně sevřel v ruce svojí hůlku.
Kentaur pohodil hlavou, otočil se a zmizel v temnotě. Když byl pryč, zabodl Snape pohled to Pottera. Byl naštvaný. To Harry bezpečně poznal.
" V prváku mi zachránil život," pokusil se o vysvětlení.
" Mě to nezajímá!" odsekl Snape, ale pak dodal: " Od kentaurů se držte dál. Nedá se jim věřit a lidmi opovrhují."
" Firenze ne."
" Uděláte nejlíp, když nebudete hned každému věřit."
Tahle rada se Harrymu ani trochu nelíbila.
" Pro dnešek by to už stačilo. Vrátíme se a budeme pokračovat zase zítra ve stejnou dobu." Cestu zpět absolvovali mlčky. Severus byl znechucený. Skoro nic dneska nevyšlo. Příště se vydají jinam. Kdyby nepotřeboval zkontrolovat toho jednorožce, šli by tam už dnes. Ale co. Nebylo to tak úplně zbytečné.
Hagrid na ně čekal. Přišlo mu to docela vhod. Požádal ho, aby Pottera dovedl do školy on, a sám se vytratil do tmy. Ještě se mu nechtělo jít spát. Vrátil se do lesa a potloukal se tam. Tahle část byla starší a stahovali se sem převážně vlkodlaci a kdejaká podobná havěť. V lese byli zástupci i mnoha vzácných druhů. Škola je většinou dostala jako dar v letech, kdy se ještě vyučovala černá magie. Les sloužíval jako učební pomůcka. Pak se černá magie přestala učit a po několika zraněních studentů a jednomu úmrtí byl vstup do lesa zakázán. Noc už pokročila, a tak se rozhodl vrátit. Zítra ho ještě čeká práce a pak se přiblíží Vánoce. Původně chtěl pokračovat svátky nesvátky, ale Brumbál ho přesvědčil, že ne. No, nakonec proč ne, ale i tak dostane Potter samostudium na prázdniny, aby se mu nezkrátily žíly.

Už od rána sněžilo. Harry se bořil do sněhu a tiše klel. Snape nevypadal, že by se sněhem měl nějaké větší potíže. Do lesa tentokrát vstoupili jinudy a rychle postupovali hlouběji. Už si zvykl na to, že les houstne a viditelnost nestojí za moc, ale tentokrát to bylo jiné. Strašidelnější.
" Tohle je jedna z nejstarších částí lesa," prohodil Snape jako by nic.
V dálce se ozvalo zavytí. Harrymu nebylo zrovna nejlépe. Najednou měl pocit, že se na pokraji viditelnosti něco pohnulo. Prudce se otočil.
" Copak, Pottere?"
" Něco… něco se tam pohnulo."
" Zvykněte si, že oči vás mohou klamat. Nevěřte jim, ale to neznamená, že se nemáte dívat kolem sebe."
" Nemám věřit tomu, co vidím?"
" Ne všemu."
" A jak…?"
" Poslouchejte. Vše, co se pohybuje, vydává zvuk. Musíte se naučit rozlišovat, co je zašustění listu a co pohyb vlkodlaka, který se za vámi tiše plíží."
Harry se vyděšeně otočil. Pak pochopil, že ho Snape jenom tak straší.
" Copak máte strach?"
" Já… jo… trochu," připustil neochotně.¨
" To je dobře," zněla nečekaná odpověď, " strach vám pomůže najít hranici vašich možností. Tedy pokud ho ovládáte. Když strach ovládne vás, zabije vás to."
Harry přikývl a mlčky šli dál. Najednou se Snape zastavil. Jeho černé oči klouzaly sem a tam, jako by něco hledaly.
" Už jste zvládnul protivlkodlačí kouzlo. Teď budete mít šanci si ho vyzkoušet naostro." Harry zbledl a křečovitě sevřel hůlku.
" Asi deset metrů od nás vpravo, jak je to křoví, jsou dva," Snape mluvil tak klidně jako by recitoval báseň.
Přesně na vteřinu si pomyslel, že si z něj Snape zase dělá srandu. Jenže pak se z toho křoví opravdu vyřítili vlkodlaci. Profesor byl v odhadu přesný. Tedy skoro přesný. Nebyli dva, ale tři. Harrymu v hlavě znělo zaklínadlo, ale tváří v tvář útočícím vlkodlakům strachy ztuhnul. Vnímal to zpomaleně. Jak se na něj řítí. Myšlenka, že umře. Hluboko v mysli křičel, ať Snape sakra něco dělá! Nevydal však ani hlásku, nepohnul se. A pak toho nejbližšího zasáhl stříbrný blesk. Se zavytím se složil. Druhý se obrátil proti novému nepříteli a byl odhozen o dobrých deset metrů, narazil na kmen stromu a zůstal nehnutě ležet. Poslední vlkodlak byl už skoro u Harryho. Snape strhl kluka stranou, vlkodlakovi na sněhu podjely tlapy a než znovu nabyl rovnováhy, sejmul ho podobný blesk jako jeho kolegu.
Harry klečel ve sněhu a třásl se. V hlavě se mu opakovalo jen to, že mohl umřít. Kdyby tu nebyl Snape, mohl umřít. Umřít. Severus se na Pottera mlčky díval. Nepřišla od něj žádná uštěpačná průpovídka. Nijak to, co se stalo, nekomentoval. Jen tam stál a čekal až se Potter vzpamatuje. Ale Harry byl k smrti vyděšený a nijak se to nelepšilo. Nedokázal se sám bránit proti obyčejnému vlkodlakovi. Jak by se tedy mohl ubránit proti strašnějšímu soupeři? Cítil se malý, zranitelný a neschopný.
Severus nejistě přešlápl. Už to trvalo trochu dlouho. Nakonec si vedle Pottera klekl. " Jste v pořádku?" zeptal se co nejlhostejněji.
Harry dál třeštil oči před sebe. Selhal. Všechno to byly jen náhody. Není k ničemu. Selhal. " Máte něco s nohama nebo rukama? Co třeba s hlavou?" zavrčel Snape netrpělivě.
Teprve teď se Harry na profesora podíval. Severus cítil, že potřebuje něco slyšet. Přemýšlel co, aby to kluka uklidnilo, ale jemu neubralo na důstojnosti a nezkazilo reputaci. " Podruhé to už bude lepší," na chvíli se odmlčel, " tohle zažil každý."
" Vy taky?"
Severuse ta otázka zaskočila. Nepředpokládal, že by jí Potter položil. Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo.
" Vstaňte. Půjdeme zpátky. Než se vrátíme bude stejně půlnoc. Je to dost daleko." Neodpověděl. Záměrně neodpověděl. Harry si toho byl vědom, a svým způsobem to byla ta nejlepší odpověď. To, že mu nic neřekl, znamenalo, že to prožil taky. Bylo mu už líp. Ačkoli při pomyšlení, že to bude muset absolvovat ještě jednou a možná ještě několikrát, ho mrazilo. Severus se cítil divně. Ta prostá otázka ho neuvěřitelně rozhodila. A co víc, vyvolala v něm vzpomínky. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. Jak se to vynořilo ze tmy. Jak se to hnalo jeho směrem. A on nebyl schopen se ani pohnout. Měl hrozný strach. Kdyby … on nezakročil, byl by nejspíš mrtvý. To vědomí vlastní smrtelnosti. Ten hrozný strach. Dokázal si to vybavit i po letech. Stejně jako tu iracionální potřebu schoulit se, skrýt se před zraky všech. Potlačil tyhle vzpomínky. A měl trochu vztek, že jim vůbec dovolil vyplavat na povrch. Byly to jen vzpomínky. Nic neznamenaly. Nezabýval se minulostí. Sloužila jen k poučení se z chyb. Ale ten podivný pocit stejně nezmizel.

Kapitola druhá: Harry už v tom zase lítá

2. srpna 2007 v 22:44
Harry se musel na vstřebání nových informací posadit. Nebyl ve škole ani měsíc a Brumbál si ho pozval k sobě do pracovny. Hned, jak Harry zahlédl, že je tu i Snape, bylo mu jasné, že z toho nic dobrého nekouká. Ovšem něco takového rozhodně nečekal. Byla to jedna rána za druhou. Zaprvé, jeho život je ve vážném ohrožení. Špatná zpráva, ale ta druhá byla ještě horší. Má na krku Snapea. Ne týden, měsíc, ale celý školní rok! Žádní kamarádi, žádné Prasinky, a co horšího, žádný famfrpál! Může být něco horšího? Asi ne. Rozhodně ne!
Snape se škodolibě bavil tím, jak Potter sedí zdrceně na židli. Měl ideální příležitost vytřást z toho kluka duši. Byl pevně přesvědčen, že Potter to nezvládne. Už po týdnu bude prosit, aby to skončilo. Možná i dřív. Nesnášel tu jeho prokletou jizvu. Nesnášel ten jeho úsměv, co zdědil po otci. Nesnášel ty jeho oči po mámě. Prostě ho nesnášel. A teď slavnému Harry Potterovi dokáže, že je naprostá nula. Nadechl se a přinutil se odsunout svoji zášť stranou. Dal slovo a to dodrží. Podíval se na něj a odhadoval jeho možnosti a schopnosti. Nějakou tu ránu snese, ale nemá dostatečnou výdrž. Musí zesílit. A naučit se disciplíně. Jeho sebeovládání nestojí za nic a znalosti na tom nejsou lépe. Je to pořád ještě dítě. Je nezodpovědný. Ale potenciál v něm je. Je ovšem otázka, zda ho dokáže využít. Pokud ne, nepomůže ani zázrak.
" Zítra po vyučování se, pane Pottere, dostavíte do mého kabinet," sdělil mu Snape na odchodu ledově.
Harry seděl na židli a hleděl zdrceně na Brumbála. Tohle mu přece nemůže udělat. Určitě jsou na světě i jiní kouzelníci. Nemusí ho učit zrovna tenhle. Vždyť Brumbál právě dal jeho největšímu nepříteli nad ním absolutní moc.
" Harry, je to pro tvé dobro."
" Ale proč on?" vypadlo z něj dřív, než si to rozmyslel.
" Profesor Snape je na to ten nejlepší. Věř mi."
" Nenávidí mě!"
" To jsou silná slova."
" To je pravda!"
" Vidíš to příliš černě."
Tohle nemělo cenu. Brumbál se rozhodl a to znamenalo, že se Snapea nezbaví. Jedině, že by ho otrávil nebo něco takového. Ale to bylo dost dobře nemožné.
" Jednou to pochopíš, Harry. A možná, že pak ještě profesorovi poděkuješ."
To tak, pomyslel si Harry. Dřív začnou hrušky růst na jabloni, než on Snapeovi za něco poděkuje. Po cestě od Brumbála se Harry zadíval z okna na nebe. Ne, Bůh neexistuje a pokud ano, tak má zatraceně zvrhlý smysl pro humor.

Harry prošel otvorem po Buclaté dámě do nebelvírské společenské místnosti. Ron a Hermiona z jeho výrazu bezpečně vyčetli, že se něco stalo. Přisedl si k nim k oknu stranou od ostatních. Jeho kamarádi trpělivě čekali, až jim sám poví, co mu ředitel chtěl.
" Byl tam Snape."
" A jéje," hlesl Ron.
" A co ti chtěli?" zeptala se opatrně Hermiona.
Harry mlčky zíral do země. Měl pocit, že má život dokonale zkažený.
" Brumbál si myslí, že mi hrozí jisté nebezpečí."
" Jaké? Snad ne… ti nejde o život?."
Harry přikývl. Ronovi se rozklepala brada.
" Ale no tak, Brumbál by přeci nedopustil, aby se ti něco stalo."
" Já vím, Hermiono, ale Brumbál se na to dívá poněkud jinak."
" Hele, a co s tím vlastně má co dělat Snape?" zamračil se Ron.
" Právě to je ten Brumbálův geniální nápad, jak mě ochránit," otřásl se Harry odporem.
" Jak?"
" Bude mě učit černou magii."
" Harry!", vypískla Hermiona.
" Tý jo. To tě jako naučí i…," Hermiona Rona pod stolem kopla.
" Co děláš!?"
" Rone, buď zticha. A ty, Harry, o tomhle nikde s nikým nemluv!"
" Ale proč?"
" Copak ani jeden z vás nedává při hodinách dějin pozor?! To se máte čím chlubit!"
" Nepoučuj nás jó!" vztekal se Ron. Ačkoli bylo pravdou, že při hodinách spal jako zařezaný. " Harry, teď ale vážně. Vyučovat černou magii je zakázáno už víc jak dvě století. Kdyby se to někdo dozvěděl, mohlo by to s tebou i se Snapem dopadnout zatraceně špatně. Občas by vám neškodilo navštívit knihovnu."
" Budu si to pamatovat. Jenže to znamená, že budu se Snapem trávit veškeré svoje volno. Dokonce ani nesmím hrát famfrpál."
" To nemůže!"
" Jak vidíš, Rone, může. On může všechno a to je teprve začátek."
" Nějaké volno musíš mít. To by přeci bylo strašné."
" Jenže o tohle Snapeovi přesně jde. Poznám mu to už na očích. Nikdy jsem ho neviděl šťastnějšího. Bude mě honit, dokud nevypustím duši."
" Kdy začínáš?"
" Zítra po vyučování se mám dostavit do jeho kabinetu."
" Už zítra? Chtěli jsme jít přeci do Prasinek."
" No, tak půjdete beze mne, Rone."
" Něco ti přineseme.", slíbila Hermiona.
" Třeba baseballovou pálku, abych se měl čím bránit.", utrousil Harry temně.
" To by ti asi moc platné nebylo."
Bylo to asi poprvé v celém jeho dosavadním životě, kdy se konce vyučování doslova děsil. Představa toho, co ho čeká, v něm vyvolávala depresivní pocity, chuť spáchat sebevraždu a nebo ještě lépe, vraždu.
Den prožil jako ve snách. Přišlo mu, že čas neuvěřitelně letí. Jako by mu to dělal schválně, když jindy se tak hrozně vlekl. Najednou tu byl konec poslední hodiny. Všichni jeho spolužáci se rozběhli za různými kratochvílemi. On se rozloučil se svými přáteli a zamířil do sklepení. S každým krokem mu nohy těžkly, jako by mu na ně někdo přivázal obří závaží. Podzemí bylo odporné jako obvykle. Studené, navlhlé a temné. Jaký člověk by si mohl k přebývání vybrat takové místo? Jedině někdo jako Snape. Napadla ho děsivá myšlenka, že by si mohl hlasivky vykřičet a nikdo by ho nejspíš neuslyšel. Aspoň že Hermiona a Ron věděli, kde je. Kdyby se nevrátil, budou ho hledat.
Dodal si odvahy a zaklepal na dveře Snapeova kabinetu. Nebude se před ním plazit jako nějaký ustrašený červ.
" Máte zpoždění, pane Pottere!" zasyčel Snape místo normálního vyzvání, aby vešel. Harry polkl a vstoupil. Snape seděl za svým psacím stolem a jak u něj bylo běžné, něco sepisoval. Teď zvedl hlavu a temné, černé oči se na Harryho upřely, až mu přeběhl mráz po zádech. To snad ani nebyly oči člověka. Sklouzl pohledem na hodiny a dostal vztek. Měl zpoždění jen dvě minuty!
" Sedněte si."
Toporně se posadil a čekal, co bude dál. Snape se však znovu ponořil do své práce. Nechal ho tam sedět jako idiota dobrou půl hodinu. Nepochybně mu to dělal schválně. Harry zalitoval, že nemá tu pálku nebo jiný těžký předmět. Vteřinu se kochal představou, že by Snapea vzal po hlavě, a odkráčel středem. Pak profesor konečně odložil brk a znovu upřel své nepřátelské oči na chlapce. Pomyslel si, že by z něj byla docela užitečná prachovka nebo koště. A měl by od toho kluka pokoj. V duchu proklel Pottery až do n-tého kolene.
" Tohle ještě dnes, až odtud půjdete, dáte madam Pinceové."
Harry si vzal lístek a podíval se, co je na něm napsáno. Samé knihy z oddělení s omezeným přístupem. A že jich bylo.
" To si nastudujete. Vyzkouším si vás z toho!"
Zmohl se jen na přikývnutí.
" Do týdne," dodal Snape škodolibě a kochal se Harryho vyděšeným výrazem.
" Ale…"
" Nějaký problém?"
" To nemůžu stihnout, pane."
" Skutečně?" povytáhl Snape pravé obočí, jako by tomu ani nechtěl uvěřit.
Harry zuřil. Snape se bavil. Aniž by spustil z profesora pohled, lístek složil a strčil do kapsy. Mlčky vyčkával, co bude dál.
" Vaše znalosti jsou naprosto nedostačující. Naneštěstí to není jenom vaše chyba," narážka na profesory obrany byla stejně zjevná, jako jeho nechuť k celé téhle šílenosti, která se mu promítala do hlasu.
" Je na čase zbořit vaše falešné iluze a představy. Černá magie je něco, co byste měl brát od samého začátku vážně. Není na hraní," na chvíli zavládlo v kabinetě tíživé ticho. Pak Snape pokračoval: " Vědět, je jeden z předpokladů úspěchu. Nikoli však jediný. Když ale víte, jak s informacemi zacházet, může vám to jenom pomoct. Pokud ovšem ty informace víte! Je třeba znát výhody a nevýhody jednotlivých kouzel. Slabiny a přednosti vašeho soupeře," profesor vstal a přešel k jedné z mnoha polic. Bezmyšlenkovitě zarovnal sklenice do jedné řady. Harry se cítil nesvůj.
" Jaké jsou výhody vlkodlaka?" vypálil nečekaně Snape.
Odpověď, že to ještě nebrali, určitě nebyla ta správná. Horečně přemýšlel, co má říct.
" Rychlost?" zkusil nejistě, když si osvěžil nemilé zážitky s Lupinovou proměnou.
Snape znovu pozvedl lehce obočí a usmál se tím svým jízlivým úšklebkem.
" Já žasnu. Zdá se, že přeci jenom máte mozek. A možná ho i umíte používat," pak jeho zrak padnul na hodiny. Ušklíbl se a řekl: " Jděte. V té knihovně na vás nebudou čekat," a s mávnutím ruky Pottera milostivě propustil.

Knihovnice si ho měřila podezíravým pohledem. Lístek si strčila skoro až k nosu, jak důkladně ho zkoumala.
" Nějak se mi to nezdá," mumlala si pro sebe, " opravdu si profesor přál, aby…"
" Ano," přerušil ji Harry netrpělivě.
Madam Pinceová se zamračila a ještě jednou přezkoumala lístek. Nenašla nic podezřelého. Na druhou stranu odpor ke všem studentům, obzvláště k těm z Nebelvíru, byl u profesora Snapea už téměř legendární. Nechtělo se jí věřit, že by najednou svěřil něco takového nějakému studentovi. A pan Potter byl bezpochyby ten nejposlednější, který by připadal v úvahu. Ale podpis byl v pořádku. Tak se tedy vydala mezi regály pro knihy. Bylo zvláštní, jak těžko šel rukopis profesora Snapea napodobit. Možná to bylo dáno tím pisatelem. Fred a George se o padělání jeho podpisu snažili už několik let neúspěšně. Harry hleděl na lístek. Vždyť to bylo vcelku jednoduché avšak elegantní písmo. Snape nedělal písmenkům žádné ocásky ani různé kudrlinky, jak s oblibou činil Lockhart. Ani nepsal tak neuspořádaně jako profesor Kratiknot. I bez linek bylo vše rovné jako když střelí. Žádné písmenko nebylo zmršené. Když madam Hoochová něco napsala, dalo se jen z kontextu identifikovat zda je to r nebo s. Po v s železnou pravidelností vynechávala y. Jen tomu v přidělala dole takový podivný výrůstek a bylo to. Rukopis profesorky McGonagallové odrážel její preciznost. Vypadal jako z učebnice. Brumbálovo písmo lahodilo oku, ale to mu na čitelnosti nepřidalo. Snapeův rukopis byl zvláštní. Jako by pamatoval lepší časy. Z úvah ho vytrhla knihovnice, když s rachotem složila na stůl hromadu knih. Sfoukla z nich nános prachu a zapsala si, co že si to půjčil. Potácel se jako opilý trpaslík po chodbách a klel pod váhou knih, která mu spolehlivě drtila hrudník a trhala ruce z kloubů.
" Harry, co to proboha vlečeš? Kde jsi to sebral?"
" V knihovně! Kde asi!?" odsekl a pokusil se nebezpečně se naklánějící hromadu urovnat.
Vzápětí byl doslova přibit k podlaze.
" Pozor!" vypískla Hermiona, ale pak mu pomohla vstát.
" Ať jde s těma knihami k čertu! Nejraději bych ho tou největší umlátil!"
Hermiona si s ohromeným výrazem prohlížela stránky knih.
" A proč si nepomůžeš kouzlem?" zeptala se jako by nic.
Měl pocit, že je naprostý idiot. Je přeci kouzelník, proč se s tím tedy tahá!?
" Geniální. Že mě to nenapadlo."
" Vy muži," povzdechla si Hermiona.

Harrymu nastaly krušné časy. Ráno vstát a jít na vyučování. Oběd. Odpolední výuka. Snape. Občas profesor učil, nebo byla porada, nebo se prostě něco stalo, a tak měl Harry aspoň trochu času. Většinou stejně dělal úkoly. Na kolej se dostával až pozdě večer a pak ještě dlouho do noci čučel do knih. Není divu, že v hodinách usínal, byl trochu podrážděný a vůbec nic nestíhal. S Ronem a Hermionou stačil sotva vyměnit pár slov. A co posměšků musel vytrpět od Malfoye kvůli skončení s famfrpálem. Jak tomu ulízanému prevítovi záviděl, že může hrát. Občas věnoval několik drahocenných vteřin, aby viděl aspoň na chvilku, jak nebelvírský tým trénuje. Bolelo ho z toho srdce. Nejhorší ale byly chvíle strávené se Snapem. Měl hrozně vysoké nároky. Harry musel umět všechno a hned. Musel číst staré, příšerně tlusté knihy psané v špatně srozumitelném jazyce. Musel z nich dělat výpisky. Musel se spoustu věcí naučit nazpaměť. Musel, prostě musel. Nechápal to. Čekal, že se bude učit kouzla, a ne biflovat teorii. Ale raději se neptal. Současné poznámky o své neschopnosti, zanedbatelné výši svého intelektu a škodolibé narážky na to, že nehraje famfrpál a hned tak nebude, mu bohatě stačily. S přibývajícími dny v něm sílil pocit frustrace. Jak dlouho může takovýhle maratón vydržet? Jaký má smysl uštvat ho? Neměl by jít za Brumbálem? Takové myšlenky se Harrymu honily hlavou. Ale byl syn svého otce. Tam, kde by se jeho otec zakousl a vytrval, byl rozhodnutý nevzdat se taky.

Harry monotónním hlasem odříkával možnosti obrany proti kouzlu Petrificus totalus a snažil se zůstat v klidu. To, co ho tak vytáčelo byl fakt, že Snape ho viditelně vůbec neposlouchal! Potom nechápal, k čemu tohle všechno vlastně je. Strávil nad tím celý den a výsledek žádný. Sedí si tu a naprosto v klidu si něco čmárá na kus pergamenu. A Harry by vsadil své koště, že to poznámky nejsou. Vypadalo to, že si profesor prostě z nudy maluje. Ještě nikdy se Harrymu představa Snapeovi rozbité hlavy nezdála tak lákavá jako právě teď.
" To by stačilo," zarazil ho v půli věty a odložil pergamen i brk, " jako přednáška by to bylo možná báječné. Jako praktické informace pro obranu při útoku je to absolutně k ničemu. Jak jinak, že pane Pottere? Delší to už nešlo?"
" Ale já myslel, že…"
" Víte co, bude nejlepší, když přestanete myslet. Protože výsledky vašeho myšlenkového procesu jsou naprosto žalostné. Raději mi řekněte, co uděláte, když na vás někdo použije kouzlo Petrificus totalus?"
" No já…"
" Jak se z toto dostanete, když budete ležet tuhý jako špalek? Nevíte. A to je to, o čem tu mluvím. Jak dlouho jste tu vaší slohovou práci sepisoval?"
" Šest hodin."
" Dobře vám tak. Třeba vás to poučí. Jak dobře ovládáte odzbrojovací kouzlo?" Harryho ta otázka zaskočila.
" Prosím?"
" Já to opakovat nebudu. Buď mě budete poslouchat, a nebo máte prostě smůlu."
" No, Expelliarmus je jedno ze základních kouzel, takže myslím, že dobře. Je to snadné."
" Aha, tak snadné. To je výborné. Vidíte támhle ten špalek?"
" Myslíte ten velký?"
" Jo přesně ten. Přerazte ho na dva kusy."
" Jako…"
Snape na nevyřčenou otázku přikývl. Harry polkl. Tohle bylo nemožné. Takhle to kouzlo nefungovalo.
" Čekáte na co? Mám vám to odpískat, abyste to měl jako ve famfrpálu? Nebo se k něčemu v dohledné době rozhoupete?"
Harry vytáhl z hábitu hůlku. To nebyl špalek, ale kus stromu, hotová kláda. Snape prostě jen chce z něj udělat blbce. Nadechl se. Tak jo, jde se na to.
"Expelliarmus."
Všechno to šlo dobře. Tedy první dvě vteřiny. Pak špalek vyletěl do vzduchu a nebýt Snapea, kdo ví, jak by to skončilo.
" Tak přesně takhle se to, pane Pottere, dělat nemá," utrousil Snape a vrátil špalek na místo, " znovu."
" Ale to přeci nejde!" vybuchl Harry. Už toho měl po krk.
" A podle čeho tak soudíte? Proto, že něco nejde vám, to nemusí jít vůbec?"
" To ne, ale… ale o takovémhle použití odzbrojovacího kouzla se nikde nepíše."
Snape lehce povytáhl pravé obočí. Tak chlapec si přeci jen něco z těch knih zapamatoval. Harry vůbec netušil, jak právě zabodoval.
" Ne všechno se dočtete v knihách. Možná bychom měli pro začátek zkusit něco menšího?"
postavil na stůl tenký špalíček, " to byste mohl zvládnout."
"Expelliarmus," rudý záblesk srazil špalíček na zem. Snape ho znechuceně zvedl a postavil zpátky.
" Znovu. A tentokrát to zkuste aspoň na dva kusy."
" Expelliarmus."
" To bylo konečně lepší," pokýval Snape hlavou nad rozlámaným kouskem dřeva, " tak teď ten velký."
" Expelliarmus," špalek udeřil do dveří kabinetu, tak silně, že je odřel. Harry se poplašeně podíval na Snapea, ale ten to kupodivu nekomentoval jinak než: " Znovu."
" To nejde. Je moc velký."
" Není. To si jen vy myslíte."
" Ale je."
" Soudíte hodně často věci podle vzhledu?"
Harry mlčel a zachovával netečný výraz. Cítil, že Snape se ho snaží vyprovokovat. " Soudíte třeba profesora Brumbála podle vzhledu?"
Tentokrát to byla zcela otevřená provokace. Harry uhnul pohledem. Kdysi Brumbála skutečně soudil podle vzhledu, ale teď už věděl, že v jeho případě zdání klame.
" Nebo snad mne?"
Harry sebou prudce trhl. Tohle byla rána pod pás. Na Snapeově tváři se objevil ten jeho nepěkný úšklebek.
" To byste neměl dělat, pane Pottere," dodal profesor pomalu.
" Expelliarmus!", a špalek se rozletěl na dvě poloviny. Byl přeražen hladce a čistě, jako by to byl kus balkánského sýra. Harrymu podklesla brada.
" Magie, pane Pottere, je jako beztvará hmota, kterou tvarujete svojí vůlí. Jsou určitá omezení. Kouzlem Lumos nikoho neoslepíte, protože nepatří do útočné magie a oslepujícími kouzly by si svítil jen idiot. Ale je spousta kouzel, která skrývají velké a často netušené možnosti. Kouzlo Expelliarmus je velice dobrý příklad. No, můžete si to trénovat ve svém volném čase."
To Harryho dožralo.
" Jakém volném čase! Vždyť žádný nemám!"
" No když sepisujete čtyřiceti stránkové elaboráty na každou mojí otázku, tak se nedivte!" v černých očích se nebezpečně zablesklo, " zítra…", Harry znervózněl, " zítra na mě budete čekat ve vstupní hale. Vemte si dobré boty a oblečte se tak, aby vám to nebránilo v pohybu. A teď běžte, je dávno po večerce. Kdyby vás potkal pan Filch, řekněte mu, že jste byl tady. Nechcete mít přeci zbytečně problémy, že pane Pottere?" poslední větu Snape vyslovil sladce s výrazem, z kterého Harrymu běhal mráz po zádech.
" Ne, pane."
" Můžete jít."

Kapitola první: Albusova prosba

2. srpna 2007 v 22:40
Proti své vůli

Stručné info o povíce:
Název: Proti své vůli
Autor: Nattali Portman
Hlavní postavy: Severus Snape, Samantha Fellerová
Shrnutí: Umírá několik kouzelníků a čarodějek, kteří stáli proti Voldemortovi. Albus Brumbál má obavy o bezpečnost Harryho Pottera. Nemůže chlapce věčně chránit. Je v silách Severuse Snapea dokázat zdánlivě nemožné?

Kapitola první: Albusova prosba
Vítr mu svištěl kolem uší. Krajina se rozmázla do barevné šmouhy. Rychleji, ještě rychleji. Byl ve svém živlu. Chvěl se vzrušením a štěstím zároveň. Teprve v těchto chvílích měl pocit, že žije skutečně naplno.
Červené Ferrari se vyřítilo ze zatáčky, lehce poskočilo na malé nerovnosti silnice a se řevem vyrazilo po rovince vpřed. Slunce se opíralo do nablýskaného laku. Řidič sešlápl pedál plynu ještě níž a motor zavyl. Auto se řítilo fantastickou rychlostí dolů z mírného kopce.
Zářil štěstím. Jeho vymazlený plechový miláček šlapal jako hodinky. Poslouchal to nádherné předení motoru. Sešlápl plyn a předení přešlo v pravý divoký řev. Bože, bylo to skoro lepší než sex.
Silnice se pod nepatrným úhlem vinula lesem dolů jako líný had. Jezdíval tudy každý víkend. Tohle byla jeho závodní dráha. A dole pod kopcem zatáčka smrti, jak tomu s oblibou říkal. Vlastně to byla naprosto neškodná zatáčka, ale sráz za krajnicí vyvolával příjemné mrazení v zádech.
Auto se blížilo ke konci úseku jako rudá střela. Byl čas tu jízdu ukončit a začít se chovat podle předpisů. Sešlápl brzdu. Ferrari se řítilo dál kupředu. Znovu sešlápl pedál. Nervózně se zasmál, protože ani teď vůz nezpomalil. Trhl s ruční brzdou. Nestalo se ovšem vůbec nic. Zalomcoval s pákou a pak znovu zuřivě sešlápl brzdu. Silnice se lenivě stáčela vlevo. Polilo ho horko. Tohle nemůže vytočit. Sevřel volant a začal se modlit.
O několik vteřin později auto prorazilo svodidla a vyletělo do vzduchu, aby se s ohlušujícím rachotem zřítilo dolů ze stráně. Nablýskaný lak odletoval, plech se muchlal. Po dlouhém pádu se vůz konečně zastavil o mohutný stoletý dub. Vše naráz utichlo. A pak okolím otřásl mohutný výbuch.

Pověsila klíče na věšák. Boty pečlivě urovnala v botníku. V koupelně do vázy natočila vodu a umístila jí na stůl v obýváku. Vložila květiny do vody. Ještě k nim zběžně přivoněla. Zapálila svíčku. Postavila na kávu a odskočila se mezitím převléknout. Rozevřela časopis a se zájmem studovala nové módní trendy. Upíjela kávu a obracela stránky.
Podivný chlad přišel naprosto nečekaně. Brněly jí ruce i nohy. Cítila se podivně. Její bezvládné tělo našel až její přítel, kterého pozvala na večeři. Bylo už pozdě.

Profesor Severus Snape seděl u sebe ve svém pohodlném křesle. Na černém stolku stála otevřená láhev vynikajícího vína a nedopitá sklenička. V ruce svíral knihu o černé magii a pomalu se probíral jejími stránkami. Jeho jemný sluch zachytil pohyb sochy, která hlídala vchod do jeho komnat. Zvedl hlavu a čekal. O chvíli později se skutečně ozvalo zaklepání. Neměl rád vyrušení všeho druhu, ale heslo znal jen ředitel. Zvedl se z křesla. Pokud se Brumbál vydal za ním až sem, muselo to být vskutku důležité. Albus nikdy jeho časem neplýtval. Otevřel dveře.
"Severusi, mohu dál?"
"Jistě, pane řediteli," Snape ustoupil a nechal ředitele projít, dveře za ním zavřel, "mohu pro vás něco udělat?" obrátil se k Brumbálovi postávajícímu uprostřed místnosti a trpělivě čekal. "Trochu míň formality, Severusi, by nešlo? Jsme přeci přátelé."
"Ale to se přeci ve škole nehodí… no dobře, jak chceš. Co se tedy děje?"
"Jako vždy jdeš rovnou k věci."
"Sedni si," pokynul k nejbližšímu křeslu, " něco k pití?"
"Ne, díky."
"Musí se dít něco vážného, že jsi tu."
"Ano, to tedy ano."
"Tak povídej.", posadil se naproti němu a napil se ze své sklenky.
"Vzpomínáš si na Alici Jenkinsovou?"
"Hm, malá, při těle, moc jí to mluvilo. Jo vzpomínám si na ní. Proč?"
"Je mrtvá."
"Mrtvá?" Severus to zopakoval, ale jeho hlas zněl naprosto lhostejně. Taky proč ne - neviděl důvod, aby želel smrti bystrozorky, která mu šla pěkně zostra po krku.
"Přesně tak. Dozvěděl jsem se to před chvílí."
"Jak?"
"Otrávená."
"Čím?" zajímal se hlavně z profesionálního hlediska.
"Bolševník. Prý sebevražda."
Snape chvíli mlčel a hleděl do sklenky.
"Byla na zabití, ale na někoho, kdo by spáchal sebevraždu nevypadala."
"Ne, to ne."
"Bolševník?"
"Přesně tak."
Snape znovu upřel oči do své sklenky, jako by v ní bylo něco navýsost zajímavého.
"Co si o tom myslíš?" promluvil konečně Brumbál.
"Já? Proč zrovna já?"
"Protože tvůj úsudek mě zajímá."
"Před dvěma týdny Henry, dnes Alice. Na můj vkus trochu moc náhod. Nemám náhody rád."
"Souhlasím. Tak rychle po sobě a oba byli bystrozorové. Jedni z nejlepších kouzelníků, co jsem znal."
Snape znovu studoval dno sklenice.
"Myslíš na to samé co já?"
"Smrtijedi," zašeptal Snape. Jeho hlas zněl zlověstně.
"Něco se chystá."
"Ne, jen umetají cestičku. Nejspíš se snaží odstranit všechny, kdo stojí Pánovi zla v cestě. Bolševník? Jsou to amatéři," odložil konečně skleničku zpět na stolek.
"Ale schopní amatéři."
"Všechno to mělo vypadat jako nehody, aby to nevzbudilo pozornost."
"Přišel jsem tě požádat o pomoc."
"O jakou?"
"Jestli likvidují každého, kdo by mohl Voldemortovi zkřížit cestu, je v nebezpečí Harry Potter."
Snape se líně protáhl. Tohle ho tedy rozhodně netrápilo.
"Tady mu nic nehrozí a u těch svých příbuzných je taky v bezpečí."
"Zatím, ale jak dlouho ho ještě můžeme chránit? Je čas, aby se naučil postarat sám o sebe.
Dosud měl štěstí, ale na to nemůžeme spoléhat."
"Však on se z toho slavný Potter nějak dostane."
"Ber to vážně."
"Já to beru vážně," odsekl Snape podrážděně.
"Nemůžeme ho věčně chránit a ty to víš."
"Kdyby se místo porušování školních řádů učil," zavrčel Snape.
"Dobře víš, že s tím, co se tu učí, by proti Smrtijedům neobstál," povzdechl si Brumbál. Věděl, že i ta sebemenší zmínka o Potterovi dokáže Snapea rozdráždit. Severus už zase předstíral zájem o dno sklenky. Pohrával si s ní.
"A jak to vůbec souvisí se mnou?" zeptal se nakonec, aniž spustil oči ze skleničky.
"Chci abys ho učil černou magii."
Snape se ušklíbl.
"K tomu nikdy nedostaneš povolení."
"Kdo mluvil o nějakém povolení?"
"Aha, chápu.", černé oči potemněly.
"Nenutím tě."
"Albusi, ty víš, že k tobě chovám úctu. Takže se omlouvám, pokud teď budu poněkud … nezbláznil ses náhodou?" odložil skleničku a zadíval se svýma pronikavýma očima na Brumbála, "vyučovat černou magii je zakázáno už bezmála dvě století. A ty si přijdeš a chceš, abych jí učil, a ještě ke všemu Pottera."
"Jsem si vědom rizik."
"Ne, myslím, že nejsi. Hele o mě tu přeci nejde. Já už od života nic neočekávám, ale tohle je šílenost," na chvíli se odmlčel, " je na to moc starý. S tímhle se začíná tak v šesti. Mě začal otec učit už ve čtyřech a zvládl jsem černou magii až o šestnáct let později. Ne, to je bláznovství. A vůbec, černá magie není na hraní. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem to pochopil. Nemůžeš vědět, co to s tím klukem udělá. Můžeme stvořit dalšího Pána zla. Ne, tohle nepůjde."
"Harry není takový, aby toho zneužil."
"A proč vlastně já?"
"Protože jsi nejlepší."
"A není to spíš tím, že jsem bývalý Smrtijed?"
"Tohle jsme už, myslím, probírali."
"Chceš mi snad tvrdit, že to s tím nemá nic společného? Jsou přeci lepší kouzelníci než já." "Nepopírám, že to je výhoda. Víš, co ho učit a znáš věci, které nezná každý. Ale především, jestli ho někdo dokáže něco naučit, pak jsi to ty."
"Kde bereš tu jistotu?"
"Protože tě znám."
"Aby ses nespletl."
"Ne, myslím, že ne."
"Je to šílené, naprosto šílené."
"Jestli chceš splatit svůj dluh, máš nejlepší příležitost."
Snape sebou trhl a zabodl pohled do Brumbála. Nesnášel, když mu tohle někdo připomínal. A Brumbál to věděl. Ale potřeboval ho nějak přesvědčit. Bude to sice pohyb na tenkém ledě, ale musí se to risknout. Ačkoli kombinace Snape-Potter je zárukou problémů.
"Co je víc, než naučit Potterova syna přežít?"
"Tohle sem netahej!" vyprskl Snape vztekle. Vstal a začal přecházet po místnosti, "není na to dost času," promluvil po chvíli, "během školního roku ho nenaučím ani základy," hleděl někam za Brumbála a mluvil spíš k sobě, "je starý. A musel by tomu věnovat veškerý volný čas. A i tak by to nemuselo vůbec mít požadovaný účinek," chvíli se dívali jeden na druhého. "Byly doby, kdy ses tak snadno nevzdával," poznamenal Brumbál.
"Kdo se vzdává!" naježil se Snape, "kdybych se skutečně rozhodl k takové šílenosti. Opakuji kdyby! Musel by tomu dát maximum. A přestat hrát famfrpál. Byla by to pro něj přílišná zátěž. Nezvládne to."
Brumbál se usmál. Měl Severuse přesně tam, kde ho potřeboval. Předhodil mu výzvu, podráždil jeho ješitné ego, už zbývalo jen ho trošku postrčit..
"Harry to zvládne. Vím to."
"Tak to chci vidět," ušklíbl se Snape.
"Takže do toho jdeš?"
"Co? No… tak dobře. Ale jen kvůli tobě, jasné? Jen doufám, že mi nebudeš říkat, jak ho mám učit."
"Máš volnou ruku. Plně ti důvěřuji. Jinak bych tu nebyl."

povídka

2. srpna 2007 v 22:24
od Nattali Portman jsem dostala svolení uveřejnit její povídku
doufám že se bude líbit všem
 
 

Reklama